Každý gól pro Babu! Muži budou opět střílet branky pro dobrou věc!

Zítra vstoupí A-tým mužů do Národní ligy a ještě před startem vás chceme informovat, že hráči svými góly opět budou pomáhat dobré věci! Za každý gól přispějí BaBu na její léčbu. A i vy se můžete k nám připojit, jelikož při našich zápasech bude možnost přispět do kasičky. Vše společně předáme 18.12.2021 při vánočním zápase.

Životní příběh Babu

Barunka, odmalička přezdívaná Babu, se narodila v květnu 2008. Od počátku u ní byly některé věci „jinak“. Velmi brzy vyslovila dětská lékařka podezření na svalovou hypotonii, tedy snížené svalové napětí, které má vliv na hrubou i jemnou motoriku a pokud je hypotonie celková, pak i například na logopedickou stránku. Podezření záhy potvrdil dětský neurolog. Babu má hypotonii celku, tedy snížené svalové napětí v celém těle. Od necelých šesti týdnů jsme s ní začali cvičit Vojtovu metodu. S malou přestávkou a v různých obměnách ji cvičí Babu dodnes.

Někdy v osmnácti měsících se Babu rozchodila, ale začaly se projevovat jiné problémy. Z dnešního pohledu víme, že šlo hlavně o velkou citlivost na vjemy, tedy zvuky, vůně… Ale také velikou úzkost z dětí. Projevovalo se to tak, že Bára například v dětské herně či na hudebním kroužku velmi křičela. Nebyl to vztek, nebyl to pláč z důvodu bolesti apod. Byla to směsice zoufalství, bezmoci… a dnes už víme, že i přehlcenosti z mnoha silných vjemů. Zhruba ve třech letech Babu dostala od dětské psychiatričky diagnózu porucha autistického spektra. Začali jsme spolupracovat s odborníky, zapojili jsme se do party rodičů, kteří už tehdy měli na berounsku sdružení (Medvídek – spolek rodičů a přátel dětí s autismem). Později jsme začali spolupracovat se skvělou klinickou psycholožkou, která nám v mnohém také pomohla. Báru i nás velmi trápila její úzkost z dětí. Nevěděla, jak si s dětmi hrát, bála se jejich křiku, pobíhání… Chodila sice do speciální školky, kde byli všichni naprosto skvělí, zrovna tak jako následně ve škole, ale úzkost se nepovedlo odblokovat. To se podařilo až s nástupem na domácí vzdělávání a tím otevřenou možností k intenzivnějším terapiím. Hlavní terapie, na míru dělané, má Babu v pražském Aut-centru. Právě tam se učí, jak například poznat své vlastní pocity, následně si je vykomunikovat s okolím, v podstatě se učí sociální situace opravdu po kouskách, větu za větou, slovo za slovem. Učí se poznávat pocity jak své, tak ostatních.

Zároveň tím ale hodně učí ona nás – třeba právě to, že někdo může i například vjemy (zvuky, světla, vůně, ale i chuť) vnímat zcela jinak. Nebo že to, že si autistické dítě nehraje s hračkami, ale třeba s větvičkami, vůbec nemusí znamenat, že si neumí hrát. Naopak – ta jeho hra může mít daleko větší fantazii, než hra běžného dítěte. Věděli jste, že ty větvičky mohou být jednou princem a princeznou, jindy zas dvěma autíčky… a že mohou dělat roztodivné věci? My ne. Naše Babu ano. A tato kreativní stránka její osobnosti se otevřela právě díky terapiím v Aut-centru. Báře velmi pomáhají i terapie, které absolvuje v berounské Dobromysli. Tam jezdí na arteterapii, tedy „léčbu“ uměním, kde spolu s ostatními vytváří nádherná díla. Při hipoterapii, tedy terapii s koňmi, zase cvičí jak tělo, tak duševní a dokonce i sociální stránku (komunikace s koněm, naplňování jeho potřeb, souznění s ním). Duševní a sociální stránce velmi prospívá i muzikoterapie, kterou Bára také navštěvuje a z níž se vrací vždy uvolněná a šťastná. Babu je také velmi šikovnou a pyšnou držitelkou asistenčního psa, našeho úžasného Maxe. Ten jí velice pomáhá například v komunikaci, navazování vztahů, cvičení jemné i hrubé motoriky. V poslední době jí dokonce několikrát zřejmě i zachránil život. Sám od sebe totiž začal detekovat přicházející epileptické záchvaty.

Epilepsie byla Báře diagnostikována letos v březnu. S Maxem Bára i cvičí, trénuje, předvádí kamarádům, co Max umí. Ano, i ty kamarády Babu má, přestože dřív se bála dětí. Tato úzkost je pryč díky terapiím, Maxovi a domácí škole. Teď jsme naopak v situaci, kdy Bára kamarády hodně chce, pořád by se s někým seznamovala. S některými se dokonce seznamuje i několikrát, protože nerozeznává obličeje, tudíž si lidi nepamatuje. Například pokud potká některého z našich sousedů mimo náš dům, nepozná jej. Protože ten člověk je prostě v jiném místě. Anebo se nám třeba stalo, že jsme šly spolu, potkaly jsme paní podobnou mně (mamince) a Bára prohlásila „támhle je ještě jedna maminka“.

Další velikou pomocí pro nás je kroužek animace, kde jsme se setkali s velkým pochopením, empatií a kreativitou. Díky skvělým vedoucím a úžasným dětem má Babu možnost zažít úspěch, tvoří s nimi krásné animované filmy, může zde vyniknout její originalita. Pokud bych měla napsat Bářiny diagnózy, je to: dětský autismus, středně těžká mentální retardace (po sociální stránce místy přecházející až v těžkou), obsedantně kompulzivní porucha (tedy veliká potřeba různých rituálů, při velkém vypětí i tiky), úzkosti, epilepsie, centrální svalová hypotonie. Zní to hrozivě, ale naše Bára prostě pro nás není soubor diagnóz. Je to veselá, originální, kreativní slečna, která jen potřebuje určité podmínky k tomu, aby se mohla rozvíjet. A to, co se do ní investuje během jejího dětství a dospívání (tedy čas, práce, ale i finance), to se jednou bohatě vrátí. Třeba i v tom, že to nebude s prominutím troska pobírající invalidní důchod, ale mladá dáma schopná pracovat a odvádět státu třeba daně. Má sen. Chtěla by mít farmu, na které bude provozovat a chránit koně.